O PŮVODU ZELENIN

     Všude tolik propagovaná konzumace zeleniny není v české kuchyni ničím novým, jen pouhým návratem ke staré tradici. Vždyť zelenina byla u nás pěstována již v nejdávnějších dobách.

     Staří Čechové sice dávali přednost jen několika málo druhům zeleniny, jak o tom svědčí staré záznamy, ale všechny druhy zeleniny, jak postupně přicházely do Evropy, našli své pěstitele postupně i u nás. Zvlášť oblíbeným pokrmem byl hrách, který byl v české kuchyni upravován na nespočetné množství různých pokrmů. Hrách se objevil v Evropě před dvěma tisící lety a z jeho pravlasti, střední Asie, jej přinesli Řekové a Římané. Také mrkev, která roste v Evropě již přes dva tisíce let dosáhla velké obliby a rozšíření. Jak vypraví Plinius , císař Tiberuius jídal mrkev tak rád, že mu ji museli vozit každoročně velké zásoby z okolí zámku Gelduby u Rýna. Rozšířeny byly také fazole, které se pěstovaly, které se pěstovaly již před mnoha tisíci lety v Číně, Indii a Ebyptě. V Evropě byly pěstovány nejdříve v Řecku, pak i v Římě. Tam ale nebyly tak oblíbeným pokrmem. Řekové je považovali za jídlo nečisté a méněcenné a , které prý dokonce způsobuje hloupnutí. Oproti tomu v Itálii se fazole staly téměř národním pokrmem, stejně tak jako u nás byl hrách.. Již Homér mluví ve své Illiadě o fazolích.

     Úžasně rozšířenou a také nejstarší zeleninou, kterou lidé pěstovali, je cibule a česnek. Egypt si velmi vážil těchto plodin a považoval je za posvátné. Jak hojně jedli Egypťané cibuli a česnek, dokazuje podle Herodota zpráva, že při stavbě jedné pyramidy bylo pro dělníky nakoupeno za 1600 talentů cibule a česneku ( to je asi jako 60 mil Kč,-) Egypťané také používali cibule a česneku jako léku proti moru a jiným nakažlivým chorobám, a víra v léčivou moc těchto plodin se udržela až do středověku. Židé se naučili jíst česnek právě v Egyptě a holdují mu až do našich časů, vždyť se také věřilo, že česnek dodává síly a odvahy. Ale i Galové a Germáni znali česnek a cibuli, neboť Apollinaris Sidonius, který žil 5. Stl po Kristu píše o Burgundech na Rýně, že jsou dlouhovlasí, sedm stop vysocí a silně zapáchají česnekem.

Další rozšířenou zeleninou je chřest, popisuje jej poprvé ve svém pozoruhodném díle „De re rustica“ spisovatel Lucius Junius Moderatus Golumella z 1. Stl před Kristem.

Špenát, který patří dnes také k nejrozšířenějším druhům zeleniny, je v Evropě znám teprve 380 let. Arabové jej přivezli do Španělska a odtud se rychle rozšířil do ostatních zemí.

Poměrně nejmladší plodinou, nejvíce však rozšířenou jsou brambory. Nejsou u nás sice dlouho známé, ale jistě si nedovedeme českou kuchyni bez nich vůbec představit. Brambory přivezl poprvé do Evropy (do Irska roku 1565 obchodník s otroky Hawhins ze Severni Ameriky, kde je již staří Inkové pěstovali jako užitkovou rostlinu. Vznik jména brambory je odvozován od jména Braniborců, tj. od Prusů, kteří je nejvíce rozšiřovali, Ale v Rusku mají i jiné jméno, tak se bramborům říká „čertovo jablko“. Brambory, důležitá potravina, které se stala zejména v chudých horských krajích téměř každodenním jídlem, jsou zdrojem vitamínu C a téměř osmina orné půdy po celém světě je jimi osázena. Velmi dlouho trvalo, než byly poznány mnohé výborné vlastnosti brambor, a než bylo vymyšleno jejich upravování v chutná jídla. Vždyť původně byly brambory v Evropě pěstovány jako okrasná rostlina hlízy se ponechávaly v zemi Zásluhu o rozšíření brambor v Čechách má řád irských Františkánů, kteří měli v Praze, blízko Prašné brány, svůj klášter. Ve velké klášterní zahradě vypěstovali první brambory v České půdě. Rychlé rozšíření brambor po celé zemi pak způsobila velká bída v roce 1771. Zajímavou podrobností z minulosti pěstování brambor a jejich zužitkování je i skutečnost, že se z nich pražila i káva. Brambory se nejprve uvařily tak,aby slupka nepopraskala, a pak se nakrájely na kostičky, které se pražily. Tak vznikl nápoj, jemuž prý co do lahodnosti, bylo jen málo podobných. Clusius píše v roce 1601 ve svém spise „Rariorum plantarum historia“, že v Itálii nevěděli o bramborech nic lepšího, než že s nimi krmili prasata.

Foto autorka textu