Bedla červenající ve skleníku a vzácnost mezi masožravkami
Láčkovka z nejvzácnějších
Má-li někdo dost peněz, technické vybavení, jazykové vybavení a dost zahradnických zkušeností, může si koupit a pěstovat skoro každý druh masožravé láčkovky, který si zamane. To ovšem nemohu napsat o láčkovce sumaterské (Nepenthes sumatrana), která je endemitem svého ostrova, jinak patřícího k druhově nejbohatším nalezištím rodu láčkovka (Nepenthes). Je to robustní liána, rozhodně nad prostorové možnosti jakéhokoli pokojového skleníčku. Také je velmi náročná na vysokou teplotu i vzdušnou vlhkost, a tak by se sotva hodila pro soukromý skleník, jenž by se kvůli ní stal provozně nákladným. K tomu lze podotknout, že ani renomované firmy specializované na láčkovky Vám ji většinou nepošlou. Sháněl jsem ji v zahraničí pro Botanickou zahradu velmi dlouho, a když přišla, dlouho nechtěla růst a přizpůsobit se prostředí. V současné době ji ovšem již lze zblízka pozorovat v pavilonu D - masožravé rostliny. Je to snad nejvzácnější z řady druhů, které tam jsou vystaveny. Neopomeňte si ji podle jmenovky vyhledat.
Patří houby do skleníků ?
Nyní lze pozorovat v pavilonu C - Australis pěknou plodnici bedly červenající, jež se tam již před lety udomácnila, jsouc tam zavlečena s borovou hrabankou používanou speciálně pro australské keře rodu Banksia. Menší plodnice dalších kloboukatých hub se během roku tu a tam objevují i jinde ve sklenících, často například v pavilonu G - Paleotropis. Houby využívají vlhkého prostředí a rostlinám nijak neškodí, někdy jim mohou i prospívat. V přirozených podmínkách mají důležitou roli při odbourávání organického opadu v tropických deštných lesích. Překvapivě velké množství rostlin žije s houbami přímo v symbióze (jde o tzv. mykorhizu) a je zajímavé, že při tom v umělém prostředí nejednou nefunguje stejná originální houba jako v exotické přírodě. Mnoho australských rostlin například mykorhizu má a kdo ví, zda jim bedla červenající, známá z českých lesů, v našem skleníku nějak neprospívá !
.