Dovolená autovlakem I.

Od letošní dovolené si můžeme říkat „Homolkovic rodina“

„Hlavně aby jelo auto“ tak tyto slova jsem slyšela před odjezdem na dovolenou alespoň 2 x denně. Manžel netušil, jak se mu tyto slova splní. Auto jelo naložené na autovlaku a my zůstali stát na peronu a zároveň se nám na vteřinu zastavilo srdce s pohledem na vzdalující se vlak s našim, naloženým Moskvičem. Stáli jsme na nástupišti bez jízdenek, protože jsme byli už odbaveni a šli jsme se ven jen rozloučit s dětmi. Pršelo a nás přepadla panika, která v mysli vyplavila otázky: „a co nyní“?

Musíme na informace! Jak v akční soutěži z televizního pořadu jsme se všichni včetně dětí rozeběhli hledat „Informace“. Tuto bojovku jsem vyhrála, byla jsem tam první a po vydýchání se z vyčerpávajícího běhu, jsem nejprve vyděsila pána na přepážce a za okamžik rozesmála k smrti. Vysvětlil mi, jak se věci mají, a já se odebrala hledat zbytek rodiny. Abych jim vysvětlila, že se vlak pouze přemísťuje na jinou kolej a odjezd je za 30 minut.

Po dlouhých minutách jsme zmoklí, zpocení a v infarktovém stavu nastoupili do vlaku. Manžel, aby dovršil naši nevědomost cestování vlakem, zvonil na průvodčího v domnění, že rozsvěcí v kupé světlo.

Do odjezdu jsem měla od hlavy rodiny „zakázáno“ vystoupit z vagónu a v 10:09 přesně na čas jsme vyjeli z Hlavního nádraží v Praze autovlakem směr Poprad.

Jeli jsme první třídou v lůžkovém kupé s umyvadlem a ranním buzením průvodčím, který nám donesl voňavý čaj. Cesta byla bezvadná. Praha – Poprad je autovlakem 605 Km v časovém rozmezí od 22:09 do 06:00 hodin. Za 23 minut bylo vyloženo naše auto, které se vykládalo jako poslední. Na nástupišti pod Vysokými Tatrami mu Pepíno očistil umazaná okna z trati.

Zpáteční trasu jsme měli v plánu po vlastní ose a tak jsme se v Tatrách vydali podívat i na Lomnický štít. Přímo na štít jsme se nedostali, protože jsme lístky kupovali kolem 8 hodiny ranní a na štít by na nás přišla řada až kolem 14:30 a to se nám nechtělo čekat a tak jsme si koupili lístky na Skalnaté pleso a dále na Lomnické sedlo. Měli jsme v plánu jít dolu pěšky a tak jsme i učinili.

Z Tatranské Lomnice naše cesta vedla hledat ubytování, které jsme si naplánovali v Liptovském Mikuláši. Cestou spadlo několik kapek, a na okamžik jsme zapochybovali, zda budeme moci rozbalit stan, ale než jsme dojeli do kempu, bylo nebe bez mráčku a hřálo sluníčko, proto nás nic neodradilo od koupání ve vodní nádrži „Liptovská Mara“. Několik desítek metrů od břehu se zde proháněly čluny a ty nám připravili koupání s vlnami jak v Chorvatsku. V noci opět sprchlo a ráno bylo vlhké, ale teplé a tak jsme se vydali podívat do jeskyní - Ledové a Svobody. Každému doporučuji, ale pokud si nechcete zničit fotoaparát, raději ho do jeskyně neberte. V Ledové jsme ho měli ale do Svobody, kde je 99 % vlhkosti jsme ho už nebrali.

Večer jsme únavou nemohli udržet oči, ale ani chodit. Z namáhavé cesty z Lomnického sedla se ozvaly svaly na lýtkách.

Ráno mě vzbudila myška, která mi lezla, sice pod podlážkou stanu, ale 10 cm od hlavy a tak bylo rozhodnuto. Posuneme se dle plánu blíže k domovu. Strážnice byla našim cílem v dalších dnech. Počasí nám přálo – bylo akorát a my jeli s přestávkami přibližně 6 hodin. Celé Slovensko jsme obdivovali jeho nádherné hory.

Ve Strážnici bylo slunečno a po rozbalení stanu v kempu jsme se šli vykoupat do přilehlého bazénu. Večer se nabízela procházka kolem zámku a městem, které je manželovi důvěrně známé, protože odtud pocházel jeho taťka. Traduje se, že velké procento Strážničanů jsou Hořáci a tak nám naše jméno otvíralo cestu k příjemným rozhovorům s rodáky. Po probuzení jsme se vydali na návštěvu k tetě, kde jsem dostala velmi vzácnou rostlinu s názvem: „Magnolia tripetala“. Proč vzácná? Teta, mi povídala, že ji mají 30 let a až letos našla pod keřem 3 nové rostlinky. Celé roky se ji snažila namnožit a stále se, ji to nedařilo.

Po rozloučení jsme se jeli podívat na vinohrady strýce a dědy a dojeli až na přehradu, které se místně říká „ V dolních horách“ a tam jsme se koupali a koupali a vzpomínali, co bylo před 26 lety. Protože právě zde jsme byli poprvé s manželem ještě za svobodna na dovolené.

Večer v kempu se mi paní sousedka od vedlejšího stanu smála, že jsem opálená. Ona to nechtěla říci, ale měla jsem barvu černocha a skoro jsem se styděla ukázat lidem. Další den jsme opět balili a přesouvali se k domovu, ale nejprve směr Vysočina, kde jsme měli v plánu strávit noc a následný den na houbách. Počasí nám trochu překazilo plány a pršelo, jen se lilo. Přesto jsme se nenechali odradit a vyčíhali si chvilku bez deště a prošli se lesem, nasbírali košík hub, ale stan se rozložit nedal a tak jsme jeli k domovu. Doma nás čekaly šátečky od Terky, posekaný trávník od syna a měkká postel. Zpáteční cesta měřila 770 km, které bez problémů zvládl Moskal veterán 412.

Zítra vám napíši více o autovlaku, cenám atd.