NEJKRÁSNĚJŠÍ VYTRVALÉ POPÍNAVKY

Popínavé dřeviny tvoří velmi důležitou skupinu zahradních rostlin. Díky svému rychlému růstu dokáží vůbec jako první vytvořit v nově založené zahradě bujnou zelenou plochu.

Ať je vysadíme k trelážím, ke konstrukci na domě, nebo je použijeme na dělící stěny v zahradním prostoru, vždy budou mít v prvních letech nové zahrady hlavní slovo. Již druhým rokem po výsadbě dovedou vytvořit i 4 metrové šlahouny, a v zahradě, která se zdí je po založení placatá a prázdná vytvoří první intimní zákoutí. Kromě toho jsou také velmi cenné v městském prostředí, kde je téměř vždy nedostatek místa pro jakoukoliv zeleň. Při obrovské zelené mase, kterou popínavé rostliny vytvoří, potřebují jen minimální pozemek - lze je vysadit i do 20 cm širokého záhonku vedle domu.

Použití: vzhledem k tomu, že popínavé dřeviny rozdělujeme podle charakteru růstu do několika skupin, je i jejich použití širší než by se na první pohled zdálo. Popínavky mohou nejen zakrývat nevzhledná zákoutí, ale krásně umí dekorovat i ozdobné architektonické prvky, fasádu domů, pergoly, mříže altány nebo balkóny. Nemusí jen růst svisle nahoru, mohou si i plazit po povrchu půdy nebo převisat volně dolů.

Popínavky nemají svůj daný tvar, ale plně se přizpůsobují tvaru předmětu, který porůstají.

ROZDĚLENÍ POPÍNAVEK PODLE CHARAKTERU RŮSTU:

A, šlahounovité – tvoří pouze dlouhé výhony, které je nutno vyvazovat (popínavé růže). Důmyslně konstruované treláže se zdobným mřížovým nemají pro růže valný význam. Pro jejich dlouhé šlahouny jsou nejlepší vodorovně tažené dráty nebo dřevěné příčky. K nim se růže nejlépe vyvazují.

B, kořenující – na větévkách tvoří krátké kořínky, jimiž se sami dobře přidržují na drsném podkladu, tj. skála, hrubá omítka, kůra stromů (břečťan, přísavník tříprstý, křivouš /částečně/). Pro pergoly nejsou až tak vhodné, břečťan nebo přísavník udělá daleko více parády na zdi nebo jiné ploše

C, ovíjivé – musí mít oporu, která dovolí výhonům volné otáčení (vistárie, akébie, aktinídie, podražec, zimokeř, zimolez). Vyhovují jim klasické konstrukce /mříže, svislé latě/. Po kterých se bez potřeby vyvazování sami obtáčejí. Podle toho, jak se točí, je můžeme ještě rozdělit na pravo- a levo-točivé.

D, úponkovité – přidržují se pomocí úponků / přísavník révovitý, plamének, réva/. Musí mít hrubší nosnou konstrukci, na které se úponky zachytí. Mladým rostlinám může prospět vyvázání prvních výhonů k opoře. Po čase se rostliny již přichycují sami.

NEJKRÁSNĚJŠÍ DRUHY:

Křivouš kořenující (Campsis radicans):

patří mezi nejkrásnější popínavku. Rostlina se z části přichytává pomocí přísavných kořínků, z části ovíjí. Dosahuje výšky až 7 m. Květy křivouše jsou atraktivní, asi 10 cm dlouhé, trubkovité, barvy oranžové, červené nebo žluté. Kvete od července do září na mladých jednoletých výhonech. Potřebuje dostatek slunce, půdu propustnou s dostatkem živin. V našich podmínkách je zcela otužilý a snáší i mrazy do -20 °C. V prvním roce po výsadbě je nutné mladou rostlinu pravidelně zalévat, až do doby, než zakoření. Kořenový krček je možné stínit výsadbou nižších trvalek. Starší rostlinu je možné upravovat řezem, dobře snáší i zmlazování a hluboký řez, který se provádí v období vegetačního klidu. Chorobami v našich podmínkách netrpí. V době květu je natolik atraktivní, že dokáže zaujmout snad každého, kdo kolem prochází aby se pozastavil nad jeho krásou.

Akebie pětičetná (Akebia quinata):

domovem této atraktivní popínavé dřeviny je Japonsko, Korea a střední Čína. Z pěti druhů tohoto rodu je akebie pětičetná nejotužilejší a proto také nejvhodnější do našich podmínek. Je to ovíjivá liána, roste velmi rychle, přírůstek za rok může činit 1,5 až 2 m. Výška rostliny je pak kolem 10m. Akebie kvetou v květnu současně s rašícími listy. Květy jsou drobné tmavě fialové, intenzívně voní, jsou uspořádané v malých převislých hroznech. Samičí květy jsou navíc mnohem větší než samčí. Plody dozrávají v září, jsou fialově zelené, asi 10 cm dlouhé a 3 cm široké, tvarem připomínají okurku a jsou jedlé. Na půdu je rostlina nenáročná, snáší i sušší půdy, nevadí ji slunce ani polostín. Řez nevyžaduje, chorobami ani škůdci netrpí.

Zimolez (Lonicera):

známe celou řadu druhů a kultivarů, které zahrnují opadavé, poloopadavé nebo stálezelené keře nebo dřevnaté ovíjivé liány. Květy jsou trubkovité, v různých barvách. Většinou jsou plně mrazuvzdorné. Rostou v každé, dobře provzdušněné půdě na slunci nebo v polostínu. Posezení ve večerních hodinách v blízkosti zimolezu přináší pohodu a dobrou náladu, protože květy neuvěřitelně krásně voní.

Plamének (Clematis):

Plamének patří mezi "stálice" a jeho obliba byla, je a bude stále velká.patří mezi nejznámější a nejrozšířenější popínavé rostliny.je známé okolo 250 druhů divoce rostoucích plaménků. Jejich domovinou jsou všechny oblasti mírného pásma. Přichycují se pomocí úponků, které jsou vytvořené z přeměněného řapíku.

Květy jsou oboupohlavní, barva květů pak různá, zpravidla platí že čím teplejší oblast,ze které daný plamének pochází, tím je barva květů intenzivnější. Botanické druhy mají květy menší, trubkovité, zvonkovité nebo otevřené, zpravidla se 4 okvětními lístky, plaménky vyšlechtěné pak mají okvětních lístků více. Velkokvěté plaménky jich mohou mít až 10. Květy vyrůstají jednotlivě ale i v mnohokvětých latách. Mezi zahrádkáři jsou rozšířené hlavně velkokvěté plaménky, kde je vyšlechtěna celá řada kultivarů. Nedorůstají sice větších výšek, ale jejich květy jsou velké a často překrývají i listy. Velmi oblíbenou odrůdou je Nelly Moser, či President.

Plaménky mají bohatě větvený kořenový systém, proto již při výsadbě musíme myslet na výběr vhodného stanoviště. Vyžadují slunné polohy a dokonce platí zásada, která nabádá pěstitele uložit plaménku „nohy do stínu a hlavu na slunce“. Zastínění kořenové části se docílí vysazením nižších keřů, trvalek nebo kobercových bylin.

Vistárie - (Wisteria)

Většina druhů vistárií pochází z Číny a Japonska, vyžadují teplá a slunná stanoviště a živné, propustné půdy s obsahem vápníku. Vistárie se velmi dobře vyrovná i se suchem a úpalem. Zimu v našich podmínkách snáší poměrně dobře, ale v případě, že se sejde kombinace nevhodného satanoviště a silnějších mrazů, může dojít k namrznutí keře. Po jarním seříznutí však velmi dobře regeneruje. Řezem lze rostlinu nejen tvarovat, ale také ji podpořit v bohatějším kvetení. Při řezu zakracujte jen bujné dlouhé výhony, krátké postranní větvičky ponechte. Zakracování se nemusíte bát, vistárie je ve své podstatě liána a je schopná vytvořit i čtyř metrové pruty za jednu vegetační sezónu.Bohatou násadu květů podporuje i vyvazování výhonů do vodorovné polohy. Jak již bylo zmíněno v úvodu, vistárie potřebuje robusní konstrukce, které její váhu unesou. Ideální jsou dobře stavěné mříže, verandy, sloupy a balkony. Nejvýznamnějším druhem je vistárie květnatá - Wisteria floribunda. Kromě základní fialové barvy má i pěkný růžový a bílý kultivar. Kvete v květnu až červnu a květenství mohou dosahovat až 50 cm délky. Za zmínku stojí ještě kultivar ´Macrobotrys´ jehož květenství dorůstají až do délky neuvěřitelných 90 cm.

Aristolochia macrophylla - podražec velkolistý:

Hlavním půvabem podražce nejsou pestré květy, ale zajímavé olistění. Veliké, srdčité listy se na sebe taškovitě skládají a na stěnu pokrytou podražcem nepronikne ani jedna kapka. Květy sice nejsou nijak pestré, ale zato jsou zajímavé, jsou zelené a svým tvarem připomínají dýmku. Tato liána pochází ze Severní Ameriky a dokáže narůst až do výšky 8-10 metrů. Hodí se zejména na polostinná až stinná stanoviště s vlhčí půdou. V suchu a plném slunci trpí.

Přísavník

Mezi nejznámější zástupce patří: Parthenocissus quinquefolia - přísavník pětilistý, psí víno a Parthenocissus tricuspidata - přísavník trojcípý. Oba dva jsou okrasné svým olistěním, s tím, že se na podzim zelená barva listů vybarvuje do ohnivě zářivých odstínů červené a oranžové. V charakteru růstu a v použití se však oba druhy vzájemně liší. Prvně jmenovaný potřebuje nutně oporu, bez pomoci treláže, mříže či jiné konstrukce by se zůstal plazit po zemi. Psí víno působí velmi romanticky, hodí se ke starým stavbám, altánkům. Jeho šlahouny také mohou převisat i dolů. P. trojcípý oproti tomu představuje zcela jiný styl růstu. Vytváří totiž „tzv. terčíky“, kterými se dokáže přichytit téměř na jakémkoliv podkladě (beton, omítka, dřevěná stěna). Opora je pro něj zbytečná.

Foto autorka textu ( www.praha-fotografka.cz )